Aneb jak jsem vlastě přišel k muzice

Ahoj, lidi.

Drtivá většina rozhovorů, které s vámi někdo chce udělat, a klidně z respektovaných a profesionálních médií, začíná tísíckrát položenou, nezajímavou – a vkrádá se mi i slovo „stupidní“ – otázkou. „Jak jste začínal?“ Nevím kolikrát jsem měl na jazyku odpověď ve stylu „Chtěl jsem začít od konce, ale nešlo to...“. Nebo „Toužil jsem nějak balit holky...“ případně „Abych mohl frajeřit před kluky, když jinak jsem byl celkem nemehlo“. Podobně „originálních“ odpovědí bych si možná vzpomněl více. Nakonec jsem se z toho obvykle vyvlíknul nějakou podobně nenápaditou až pitomou frází, jakou byla samotná otázka. Později jsem se naučil technice „Ptejte se, na co chcete, já odpovím tím, co chci říct já“, což je vlastně metoda politiků. „No ale vážně, Péťo! Jak jsi vlastně začínal?“

Po pravdě já jsem se narodil v divadle. Ne doslova i když při povaze mého otce pana režiséra a při skutečnosti, že v mládí hrála divadlo i máma, k tomu vlastně nebylo moc daleko. Veřejně jsem určitě hrál dřív divadlo. Pravda, kdysi na začátku školní docházky na Slovensku (Martin), kde jsme zrovna podle tátova angažmá bydleli, jsem chodil na klavír. My ho doma neměli, ale o patro výš bydlela učitelka z hudební školy, tak jsem u ní doma absolvoval za třičtvrtě roku přípravku a dva ročníky. Další změna angažmá a bydliště to přerušily a já na Moravě (Uherské Hradiště) v základní škole zdramatizoval Zlatý kolovrat a pak režíroval spolužáky. Později jsem hrál ve Slováckém divadle jedno z dětí ve Strakonickém dudákovi. Můj starší bratr se místo studií věnoval bigbítu, ale doma měl španělku. Pak odešel i s kytarou skutečně studovat herectví do Brna a já občas vídal hrát na kytaru akorát nějaké kluky v parku. Ale styděl jsem se i jenom jít blíž. Taky jsem byl nějaký čas mezi skauty a tam jsem někde na táboře od jednoho staršího, který mi půjčil kytaru, pochytal první akordy, ba i nějaké vybrnkávání.

Přijel jsem domů nadšený pro kytaru a snažil se vyškemrat na mámě kytaru. Máma nařídila bratrovi, že kytara musí být doma, abych mohl hrát i já. Po čase kytaru skutečně přivezl a já jsem po rozbalení řekl, že to je přece úplně jiná kytara. Nechtěně jsem mu tím způsobil průšvih a mámě už asi nikdy nevysvětlil, že tamtu nepropil, nýbrž prodal a koupil lepší. Nevěřila mu a když odešla z místnosti, řekl brácha velmi dramaticky s hlasem plným zloby: „Stejně se na to nikdy nenaučíš!“ To byla těžká urážka!!! A taky úžasná motivace! „Já ti ještě ukážu”, myslel jsem si. Vylezl jsem na skříň, kde jsem rád sedával, a dal se do toho. Hrál jsem, hledal, roky objevoval objevené a dávno jsem zapomněl, co mi tenkrát brácha řekl. Dokazovat něco jsem chtěl jiným lidem, později sám sobě a nakonec s věkem dospěl k tomu, že nikomu nic dokazovat nepotřebuji. Dnes patřím mezi ty nejlepší a nestydím se to říct. Nemám rád falešnou skromnost a větu „Ano, ja taky tak trochu brnkám...“ pokládám za pokrytectví. Hraju hodně dobře, a dokonce mám přes třicet let i svou kytarovou školu. Ale to už je jiný příběh. Takhle jsem začínal. A ještě něco. Pořád se to učím!

Lidi, ahóóój!
Petr

Ilustrace: Lenka Pužmanová. Napsat Petrovi.

Další články tady

Aneb sociální sítě nebo vlastní web? To je, oč tu běží.

Ahoj, lidi.

Inu, je to tak pohodlné, když na sociálních sítích někam kliknu a můžu psát. Nemusím řešit vzhled, je totiž jednotný. Jednotný font jednotnou barvou na jednotném pozadí, pominu-li pitomé obrázky se smějícími se hovínky a několik dalších nehezkých a okoukaných pozadí. Fotky? Kliknu a vyberu nějakou, kterou už mám v jednotné galerii, nebo nahraji svou. Nemusím řešit kvalitu, formát, velikost... Všechno se automaticky nějak upraví. Nemusím řešit umístění či obtékání textu, protože to nejde. Obrázek je na konci příspěvku a hotovo. Nemusím řešit více obrázků či galerii, všechno je automatické. Zvládne to i nepříliš inteligentní uživatel. Tedy v omezené míře to jde v kdesi zastrčených a nepoužívaných tzv. poznámkách umístit obrázek do textu a použít někde tučné písmo... O jednoznakových slovech na konci řádku a jiných typografických úpravách radši nemluvím. Tohle jsme chtěli?

Jo, a ještě tam jsou smajlíky, u kterých jsem se smířil alespoň s tím, že ztratily své původní kouzlo textových obrázků. Kdysi jich bylo a taky stačilo jen pár. Třeba :-) nebo :-( a taky ;-). Dnes jsou na sociálních sítích stovky obrázků. No tak budiž. Ale ono ani to mnohým nestačí a musí tam nacpat ty strašidelné gify, které tam mají také k dispozici. Nevím, jestli jsou hnusnější ty špatně nakreslené, nebo ty z fotek slavných osobností. Všechny jsme je všichni viděli už nesčetněkrát. Nemáme na výběr, jestli na to chceme koukat. Nemáme na výběr ani jak upravit svůj vlastní osobní profil, svou skupinu či stránku. Všechno je jednotné, a i těch pár šablon, které jsou k dispozici, se snad nijak neliší. A když si pan Zuckerberg usmyslí, že se něco změní, miliardy lidí mají povinně jiný vzhled svých prezentací, zrušené služby, které používali, a povinné jiné, které vůbec nechtěli.

Proč jsme tomu propadli? Proč mnoho konkrétních webů ať osobních, muzikantských, firemních či nejrůznějších jiných zůstává bez aktualizací jen jako statický web, který odkazuje na Facebook a další sociální sítě? Proč původní weby zanikají? Celé to slouží nikoli nám jako zdroj poznání či sdružování podle našich zájmů, ale pro poskytování údajů o našich zájmech a tendencích. Nikoli k zábavě či nedejbože poznání. Jen si tam čteme povětšinou bezduché příspěvky miliónů přátel, z nichž fakticky známe možná necelou stovku a v posledním roce jsme jich viděli asi deset. Ale jakože kamarádíme... Každá naše připitomělá vtipná odpověď, u které bychom si ukroutili krk, byla-li by vyslovena naším nejlépe vlastním pubertálním potomkem, svědčí o nás a je informací kamsi dál. Každé označení palcem či jiným z prefabrikovaných piktogramů zjednodušujících náš názor i život do několika možností, je informací pro algoritmy tam kdesi. A co je nejhorší, slouží především k tomu, abychom byli ovlivňováni a rozdělováni, jak jen to jde. A ono to jde, jak vidíme dnes a denně.

Rozhodl jsem se kousek vrátit. S naivitou sobě vlastní se tedy chci věnovat více samotnému webu. Tam je místo pro obsah i vzhled, který bude alespoň v mezích mých skromných schopností původní a originální. Zřejmě se nezjeví miliónu uživatelů, kteří jej ani nezaregistrují, protože je to jako vybrat si konkrétní kamínek v nepřetržitém proudu štěrku sypajícím se odkudsi do nikam. Sem chci psát své postřehy či úvahy, možná fejetony, nevím. Sem chci dávat fotky v různých velikostech podle toho, co na nich je, a chci je mít umístěné správně v textu. Tady bude skutečný obsah. Na Facebooku snad jen upoutávka. Buďte vítáni.

Lidi, ahóóój!
Petr

Ilustrace: Lenka Pužmanová. Napsat Petrovi.

Další články tady