Sousoší Tří svatých | Osečná, Česko
Pavel Havlík byl muzikant dávných kapel jako třeba A hosté s Mirkem Ošancem. Jako vzpomínku na něj odhalili jako památník lavičku ve tveru kytsry. Parta kamarádů muzikantů většinou z Liberce a okolí zahrála společný koncert. Zazněla i řada jeho písní.
Více o Pavlovi na stránkách o něm https://pavelhavlik.webnode.cz. Petr Rímský tam píše:
Kráčí zamyšleně Khon kolem hřbitova, když tu ho zaujme náhrobek s nápisem „Neznámý vojín Roubíček“. Kouká na to nevěřícně a pak mu to nedá a jde na správu hřbitova. „Poslechnou, co to tam maj za nesmysl? Tak buď tam leží neznámý vojín, nebo tam leží Roubíček…“ A správce na to: „No vědí, on Roubíček byl znám, ale ne jako vojín…“
Promiňte, začal jsem svou vzpomínku na zemřelého starým vtipem, ale jednak jsem přesvědčen, že by to ocenil, myslím, že jsem jej poznal i jako cynického srandistu, jednak to tak mám, pro mě ti lidé nejsou mrtví, někde ve mně žijí dál. Oproti jiným, kteří žijí…
Pavel Havlík? První, co mě vlastně napadne, je, že jsem ho tak nějak „pořádně“ skoro neznal. Tak by to jistě mohl charakterizovat kdokoli z jeho dlouholetých přátel, spolupracovníků a spoluhráčů a „spolucokolistů“. Já ho sice znám asi čtyřicet let, ale na to množství roků máme za sebou velmi málo setkání. Relativně velmi málo času. Zato vždy nesmírně intenzivních setkání, ve kterých byla spousta moudra i srandy, nekonečno témat a ukrutně málo právě toho času. Marně si celý život říkáme, někdy příště, až někdy, jednou, až… Ať ho bylo, kolik chtělo, nestačil. Třeba probrat všechny zajímavosti společenské. Ne, nemyslím drby, těmi jsme se nezdržovali. Ne že by nebylo koho, ne že bychom byli takoví Mirkové Dušínové, jen jsme měli hodně zajímavějších témat a málo času. O písničkách, o knížkách a filmech, někdy jsme byli velcí filosofové, někdy jsme řešili obyčejné až osobní, co povídám, dokonce intimní věci života, jako třeba když mi svěřil, že na mém festivalu na Helfštýně, který se mu strašně líbil, se svou druhou ženou počal své druhé dítě. A děkoval mi za to! Jako bych mu u toho snad svítil. Hrdinně přijal osamění a opatrování dcery, až ve mně vzbuzoval strach, že zničí sám sebe. Sklidil jsem od něj spoustu pochvaly, až jsme se hádali nějak tak nějak naopak, neboť jemu se například někdy zdály „geniální“ některé mé písně, o kterých jsem měl silnou pochybnost. Ale jiné, na které jsem byl hrd, byly „dobré, nééé, fakt dobré, ale tamta…“ Nu což, Pavel byl, co ho znám, svůj a byl to, čemu říkám nezaměnitelný. Nemyslím tu originalitu za každou cenu, jak to vidím ke škodě všelikých protagonistů i obsahu jejich řeči, psaní či díla. Ale podstatou, myšlenkou, hlasem, výslovností, vzhledem, výběrem… No prostě Pavel.
Neumím psát „kádrové posudky“ ani „slavice“, skáču z tématu na téma, a přestože jsme se viděli tak málo, mohl bych psát knihu. Kdybych byl ovšem požádán o epitaf, jistě bych vymyslel nějakou krátkou nehoráznou „krávovinu“. Ostatně uvědomuji si, že každé takové psaní o někom a o tom, jak jej vidím já, je samo o sobě psaním o sobě… Pavle, ahóóój!
Powered by iCagenda