n header

Svět Petrů Rímských 1

Aneb „Koho je moc, toho je příliš!“

Ahoj, lidi.

Ne, to nebyl erotický sen, jen divný pocit a bez ranní erekce. Probudil jsem se totiž s pocitem, že vedle mě zády ke mně leží v posteli chlap. Dost blízko. Byl poněkud nahrbený, funěl a pískalo mu v nose. „Kde to jsem, proboha?!?“ pomyslel jsem si. Chlápek vedle na mě přestal vystrkovat půl holého zadku, otočil se ke mně, hodil zase jednu nohu přes peřinu a příšerně zafuněl. Pak otevřel to méně zalepené oko, podíval se na mě a přes peřinu zakrývající mu pusu zamumlal: „Kde to jsem, proboha?!?“

Mívám po probuzení trochu temno a mé jinak velmi vysoké IQ se krčí někde záhybech duše. Obvykle vstává pozvolna asi hodinu po mém probuzení. Jsem zvyklý, a tak jsem se nedal zmást. „Smrdí Ti z huby,“ zamumlal jsem do peřiny, kterou jsem měl přes půl obličeje. Otočil jsem se na druhou stranu, hodil nohu přes peřinu a vystrčil na něj… Sakra, asi bych měl vstávat. Posadil jsem se, neohlížel se, našel pantofle, rovnováhu a fragment sebevědomí, pomalu jsem vstal a krokem nejistým se vydal do koupelny.

Opláchl jsem si obličej. Hezky teplou, nejsem sebevrah. Narovnal jsem se a uviděl proti sobě divného chlápka. „Ty mě nevyděsíš, příšero, tebe už sem viděl aspoň dvacettisíckrát.“ Strčil jsem si elektrický kartáček do pusy a zapnul jej. „Ty mně taky…“, povídá ten v rámečku a ostentativně si vzal ten ruční kartáček. No tak moment, to je jak z filmu Císařův pekař, ale místo dvou Werichů dva Rímští. „Asi ještě trochu spím“, pomyslel jsem si a pokračoval hezky postupně zprava doleva a shora dolů, jako vždycky a jak to má a musí být. Jenže on to nedělal zrcadlově. Ani nahodile. Pečlivě shora dolů pravou část, pak stejně levou část, a nakonec tu frontální. Ale přesně. Zjevně podle letitých postupů. Zhasnul jsem a ten v zrcadle se uchechtnul zvukem více než povědomým.

V kuchyni u kávovaru stál další Petr Rímský. Pečlivým pohybem vzal levý horní hrneček, zkontroloval, zda jsou ouška zbývajících otočena vpravo, a zasmál se tomu. Nasypal malinkou lžičku cukru do prázdného hrnečku a lžičku srovnal tak, aby trčela nad ouško. Umístil šálek pod trysku uchem a lžičkou kolmo od kávovaru a zmáčkl volbu espresso. Mezitím pečlivě zrakem i hmatem zkontroloval podšálek, zda na něj neupadl krystalek cukru. „To bych se posral, kdybych to položil do cukru“, řekl, když si všiml, že se na něj udiveně dívám.

Asi jsem se zbláznil a mezitím, co jsem se šel do ložnice obléknout, uvědomil jsem si, že měl na sobě mé oblíbené tričko a kalhoty. Jenže v ložnici byl ten první Rímský už na nohách a ve stejném tričku? „Pardon“, řekl, jako bych to řekl já, a uhnul mi tak nešikovně, že jsme se srazili. To taky říkám a dělám, copak jsem se zbláznil? Štípnul jsem se do krku a on řekl au. Utekl jsem do koupelny a umyl se studenou. Když přitekla i ledová, tak ještě tou. Zvedl jsem hlavu, kouknul se na sebe a viděl jsem, že se na sebe dívám sice se sympatiemi, ale královsky se bavím. Vyběhl jsem z koupelny, když jsem si předtím dal přednost ve dveřích, neboť jsem galantní. Obvykle mě to baví, ale teď mě to děsilo. Pryč odtud.

Svet Petru RimskychPodařilo se mi obout nejdříve levou a pak pravou botu a vyběhnout sám. Pečlivě jsem zamknul a hezky spořádaně levou nohou liché a pravou sudé seběhl schody. Tentokrát jsem teprve venku zkontroloval, že mám v levé kapse klíče, v zadní mobil… Trochu jsem se lekl pána na chodníku, co šel proti mně a soustředil se na spáry v chodníku. Další Petr Rímský, ale tohle snad nedělám. Možná někdy. Došel jsem k autu a tam už jsem stál, otevřel jsem mi dveře a s úsměvem jsem mi pokynul k místu spolujezdce. No ano, galantní jsem, ale já! Seděl jsem nezvykle na místě spolujezdce, zatímco jsem obcházel auto. Vytušil jsem zcela správně všechny předstartovní pohyby a rituály. Když jsme se rozjeli, oba současně jsme pronesli mé oblíbené „vzhůru dolů…“. Rozjeli jsme se a já musel uznat, že mám dobrého řidiče, i když jsem ho neobjednal. „Bacha, chodec!“, vyhrknul jsem zbytečně, protože ten já vlevo už plynule a s úsměvem brzdil. „Vidím, ale děkuji“, řekl jsem mi a díval se, jak nám Petr Rímský na přechodu rukou a úklonem hlavy děkuje. Ani jsem se neptal, kam jedeme. Stejně to asi oba víme. No jasně, kavárna s cukrárnou. S někým tu mám sraz. Doufám, že přijde včas, ne jak je v kraji zvykem.

Vstoupil jsem do baru jako obvykle a na první pohled poznal jsem hned… Hned ve dveřích mě totiž nezvykle vlídně vítal číšník – no to snad ne. Petr Rímský! „Vítejte u nás, pane Rímský, přeji příjemný pobyt.“ Sakra, on mě zná. Nebo já se znám? Ještě že jsem se nechal počkat v autě a ty dva zamknul doma, to už by nás bylo trochu moc. Tohle ještě jde. Petr Rímský mě úslužně, ale ne podbízivě přivedl ke stolu se slovy: „Pan Rímský už na Vás čeká, přišel s předstihem.“ Pozdravil jsem s lehkou úklonou a Petr Rímský u stolu povstal. Je to Rímský, dnes už povstane jen Rímský a ten druhý, jak byl mluvčím prezidenta, no ten z televize. Jak se jmenuje…? „Rímský“ řek Rímský a já chtěl říct, že to byl jiný, ale nakonec jsem se taky představil. „Rímský, rád Vás poznávám“, řekl jsem a napadlo mě, že mi to dosud nikdy nepřipadalo jako fráze. Usedli jsme a rozhlédli se pátravě po kavárně, abychom zhodnotili, jaké budeme mít soukromí. Rímských tu sedělo jen šest z toho dva spolu. Chovali se nenápadně, decentně. Nepřekáželi. „Mám dnes koncert a rád bych Vás pozval…“, začal jsem a Petr Rímský mi s úsměvem odpověděl: „Vím, budu tam hrát. Těším se a mám trochu trému.“

Pokračování příště

Lidi, ahoj!
Petr

Ilustrace: Lenka Pužmanová. Napsat Petrovi.

Další články tady

 písničkář