Aneb mluvte rychle, není čas ;-)
Ahoj, lidi.
„Dobrý večer. Petr Rímský je svérázný písničkář, v jehož projevu se kromě folku mísí zejména prvky šansonu, jazzu a blues…“ Šmarjá už zase? Odkud to znám? „Vynikající a nápaditý kytarista s jedinečným hráčským projevem.“ To taky znám. To někdo napsal před mnoha lety a asi to mám někde na webu. Teď přijde hluboký… „Petrův hluboký a podmanivý hlas je nezaměnitelný…“ teď přijde brácha… „…snad jen s hlasem jeho bratra herce Pavla Rímského známého z dabingu, rozhlasu, nebo z Vinohradského či dalších divadel.“ A co Porta? „Petr Rímský zazářil ve druhé polovině 80. let v nejslavnějším období Porty…“ Nějak si nemohu pomoci, ale myslím, že…
Ne snad že by se mi to stávalo dvakrát do měsíce, tak žádaný nejsem, ale vlastně totéž často pozoruji u drtivé většiny rozhovorů i s lidmi zpovídanými často. Následují otázky „Jak jste začínal?“ a samozřejmě „Co teď chystáte?“ Abychom byli i aktuální. Občas si říkám, že by ta zkratka života zpovídaného měla být dovršena i otázkou „Kdy a jak se chystáte s hraním skončit?“ Možná by bylo zajímavé, co by tázaní odpovídali. Jestli o tom vůbec přemýšlejí. Asi moc ne ve dvaceti, možná to některé napadne ve čtyřiceti. V šedesáti už je ten konec v dohledu a jen málo lidí je schopných i v osmdesáti udržet kytaru, rytmus, myšlenku a moč. Blbé, vím, ale ono se to tak nabízelo. Sypu si popel na máslo.
Kdysi se říkalo, že novinář je člověk, který má velmi široky a velmi mělký „záběr“. Že skoro o všem nebo o všech zajímavých lidech alespoň vzdáleně něco ví. Ví, že existují, ví, kam je zhruba zařadit. O málokom z těch, se kterými se ještě nesetkal ať už osobně nebo u kolegů v médiích, ovšem ví něco podrobně. Myslím, že to už dnes neplatí. Novinář je člověk, který je schopen si připravit několik základních otázek podle stejného mustru. Jedinou mantrou je čas v rádiu či televizi, nebo prostor v tištěném časopisu či novinách. Na internetu zdánlivě by mohl být článek nezkrácený, ale vlastně je to ještě horší. Na obrazovce či dnes už v telefonu jen malé procento lidí čte delší text. A tak se v psaném textu krátí a v živém rozhovoru nenechá zpovídaná osoba doříct větu. Je to totiž redaktor, kdo vede rozhovor.
Položí otázku: „Co nového připravujete pro své posluchače?“ Zpovídaný chce říct, že po dvou deskách standardního repertoáru se svou domovskou kapelou jej zaujala myšlenka udělat desku sám, případně si pozvat čelistku a dvě houslistky a sám si vzít místo elektrické kytary do ruky akustickou. Dokonce tam tentokrát nechce ani bicí. To vše proto, aby podpořil zcela jiný obsah této desky. Ne, to není přechod od rocku k folku, jak by se to mohlo podle obsazení zdát, protože výrazové prvky i v tomto obsazení zůstávají rockové a folk neznamená, že je všechno jen a jen akusticky. A že na tom vůbec nezáleží, protože podstatný je obsah a to, jestli někoho osloví. Přečetl totiž za poslední dva roky všechny knížky od těch či oněch autorů a inspirovalo jej to k tomu, aby napsal něco úplně jiného a taky tu desku i nějak jinak udělal…
To jsem si samozřejmě vymyslel. Podstatné je, že nic takového se mu říct nepodaří. Už uprostřed první věty je totiž redaktorsko-vůdcovsky přerušen. „Co je tedy na té desce nové?“ Pochopí to jako upřesnění otázky a znovu se pokusí říct to, co chtěl, ale při druhém přerušení se zamotává do vlastní věty. Není čas! A nesmí být ticho. Vteřina je strašně dlouhááá. Ano, předešlá věta se do ní vejde. Málokterý tázaný si tedy dovolí nejdřív byť jen dvě tři vteřiny přemýšlet. Mluvit pomalu, aby stihl své věty zformulovat do srozumitelné a pokud možno i gramaticky správné odpovědi. Někdy mi připadá, že by pro naplnění představy měly být otázky i odpovědi ve formě jednoduchých vět. „Kolik skladeb je na albu?“ „Jedenáct.“ „Všechny jste napsal sám?“ „Ne.“ A sakra to se nám to komplikuje, říká si tázající a rozhoduje se, zda to rozvést a doptat se na ostatní autory, nebo by mu nezbyl čas na dvě jiné otázky…
Dlužno ovšem jakoby říct, že ani na straně zpovídaných to není jakoby vždycky přehlídka pohotovosti a důvtipu, natož schopnosti jakoby improvizovat, mluvit jakoby přirozeně, jakoby v uzavřených větách, a ne jakoby v nekončícím souvětí, ve kterém se stihne jakoby podpořit to, co bylo jakoby řečeno o chvíli dřív, aby to jakoby zcela nepochopitelně v další části věty bylo jakoby zase popřeno, když je totiž třeba to na jedné straně vidět jakoby takhle, ale na druhé jakoby zase i takhle, protože jedině když se na to jakoby podíváme tak nějak jakoby komplexně… Mohlo by to pokračovat. Laskavý čtenář si jistě povšimnul schválnosti, s jakou jsem předešlé šílené souvětí se všemi slovními vmetky napsal.
Není čas? To není pravda. Čas je konstantní (astrofyzikové prominou). Na nás záleží, kolik ho nač vyčleníme. Možná by pomohlo, kdybychom mezi extrémy, jako jsou rozhovory o deseti otázkách za dvě minuty třicet, a nekonečnými (a nekonečně nudnými) rozhovory, které trvají dvě a více hodin, našli něco přiměřeného. To se dá spočítat a ověřit. Jen chtít. Kdybychom nedělali rozhovory s lidmi, kteří je dělat neumí. Jak na straně zoufale neinformovaných redaktorů, tak i sebezajímavějších lidí, kteří prostě mluvit neumí. U některých by možná stačil ten pocit, že je čas a klid. U některých je lepší, když za ně mluví dílo. Možná by bylo zajímavější dělat kratší rozhovory častěji, než celoživotní za deset let. A ještě doplním, že občas se najde někdo zpovídaný, kdo si dokáže poradit a vnést svůj koncept a svou duši i do schematického až strojového systému rozhovoru.
Možná by tady mohl být odkaz na můj trochu „srandovní“ rozhovor zde Před půlnocí – Česká televize, ale pak by měl čtenář zapomenout předešlou větu, aby to nevypadalo, že se vytahuji…
Ilustrace: Lenka Pužmanová. Napsat Petrovi.