n header

Co mi lezeš do soukromí?

Aneb „Nevstupovat, moje zóna!“

Ahoj, lidi.

„Co mi lezeš do soukromí?“ Možná jste tu větu taky slyšeli, nebo dokonce vyslovili. Úmysly nemusely být nečestné, a přece se někoho dotklo, že mu koukáte do telefonu. Nebo do počítače, do papírů, co leží na stole, či co já vím kam. Chápu, že asi nechceme sdílet všechny své písemnosti, svá data, své obrázky, nápady, nákresy, přání a touhy, úplně všem. Ale jak je to s nejbližšími? Hájit či nehájit své soukromí? Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já myslím, že…

Můj děda s mou babičkou měli schránku. Byla na vratech a byla společná. Dokonce byla společná i s mou tetou a její rodinou, kteří v tom domku taky bydleli. Kdokoli šel kolem, otevřel schránku a vybral ji, pokud něco obsahovala. Všichni věděli, že přišel dopis nebo pohled, komu přišel a od koho. Pohled si mohl přečíst každý, protože ten pozdrav byl už z podstaty veřejný. Dopis byl někomu z jedné či druhé rodiny, ale nebyl tajný. Naopak. Všichni věděli o všem a nikdo nic netajil. Ti lidé se vzali, aby žili jeden s druhým a jeden pro druhého. Společně řešili chvíle hezké i ty neveselé, problémy byly společné a informace taky. Prožili spolu dlouhý život, doby lepší i časy špatné. Taky válku. Myslím, že to poslední, co by je v životě napadlo řešit, by byla otázka soukromí.

Podobné to bylo v domácnostech, ve kterých měli štěstí, že měli telefon. Ten byl drátový, uvázaný na místě, dostupný všem. Jen sluchátko a zvonek. Žádný displej. Nikdo nevěděl, kdo právě volá, ani komu volá. Ten, kdo byl nejblíže, to zvednul a pokud volající volal jiného člena domácnosti, tak byl tím, kdo hovor přijal, přivolán. Případně pro něj přijal vzkaz.

soukromi 3Pošta už je snad jen pro úřední obálky, dopisy se posílají málo, pohledy občas. Někdy nám to nedá a pošleme z koncertních či jiných cest pohled Honzovi Spálenému, protože z nich má velkou radost. Dnes se posílají maily, různé konverzace probíhají prostřednictvím všelijakých nástrojů přímé komunikace či SMS. Telefon máme každý svůj, nosíme si ho s sebou i na záchod, ale především ho moc nedáváme z ruky. Často ani partnerovi. To je prý soukromí! Nebo mail. No schválně, kdo z Vás zná všechny partnerovy přístupové údaje do všech mailových stránek, do počítače, do mobilu, k účtu v bance, k lékaři či co já vím kam? Často slýchám nebo si čtu, jak si partneři chrání své soukromí. „Ona mi projížděla mobil, SMSky, s kým jsem volal… No chápeš to?“ „Co on si myslí? Já nejsem jeho majetek, aby mi prohlížel maily…“

Jsou výjimky. Znám takové. Třeba jeden „horský“ pár, kterým když zavoláš, nevíš, kdo to vezme. Oni dokonce ani nemají můj a tvůj mobil, jen mají dva mobily. Když někdo jede někam mimo, prostě si jeden vezme, aby byli ve spojení. Kterýkoliv. Jako vysílačky. Někteří mívají i tu schránku jen jednu, prostě nějaké „Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.“ a hotovo.

Nebo peníze. Potkal jsem páry nemající potuchy, kolik ten druhý vydělává, či kde má peníze uložené, případně kolik někam splácí, a kolik ještě má splatit. Měli to prý jako ochranu soukromí a spojovala je vlastně jen jakási dohoda na částce, kterou přispívají na chod domácnosti, děti atd. A nemám na mysli oddělení firemních peněz a soukromých, pokud někdo z nich podniká. Nemám na mysli nějaké výrazně rozdílné příjmy. Myslím, že lidi, co jdou spolu životem, by měli být „jedno tělo“ a počítat s tím až „dokud nás smrt nerozdělí“. Nebo se mýlím? No dobrá, jestli už to musí být, tak asi nějaké dohody o vyrovnání a společných závazcích v případě, že… Ale to, co jsem stručně popsal, mi nepřipadá jako společný život se vším všudy.

„Ona se mě vyptává, kde jsem byl, s kým jsem tam, kdo tam ještě byl, co se tam dělo…? No chápeš? Normálně jak u výslechu!“ Stěžují si lidé svým kamarádům či kolegům v práci. Myslím, že i tohle mám jinak. Cítil bych se dotčen, kdybych žil se ženou, kterou bych tázán nebyl! Měl bych pocit, že ji můj život už nezajímá, že žijeme vedle sebe, ne spolu. Nemám co skrývat a nechci žít s tajemstvím, dávat si pozor na to, abych se nepodřekl… Dobrodružné je už jen to, když se člověku povede v listopadu utajit nějaký drobný vánoční dáreček, ze kterého má radost a nejradši by to vykecal hned.

Pokročili jsme dále. Technicky je to v pořádku. Mám ty moderní vymoženosti rád, je to pohodlnější, pohotovější. Ale myslím, že to přineslo i něco, co je mé duši přinejmenším divné. Opravdu potřebujeme osobní soukromí? Tajemství? Zamčené skříňky, přístroje či komůrky v duši? Myslím, že čím víc tajemství, tím víc neporozumění. No ne? Zvědavost je přece normální, tak proč se tváříme, že se to nesluší? To přece není žárlivost, k té musí být důvod a často ji vzbuzuje právě ten tajemný partner. Dokonce i rozumná míra žárlivosti svědčí podle mě spíš o zájmu a nevnímám ji tak negativně, jak je interpretována obecně. Kdo mi tvrdí, že nikdy ani trochu nežárlí, je v mých očích buď pokrytec, nebo nemiluje. Soukromí je taky intimita. To není jen sex nebo nahota v koupelně. To je taky sdílení všeho možného mnohdy niterného, co cítíme a prožíváme. Myslím, že soukromí ve vztahu má být veskrze společné. Soukromí jedince mi dává smysl akorát na záchodě.

Lidi, ahóóój!
Petr

Ilustrace: Lenka Pužmanová. Napsat Petrovi.

Další články tady

 písničkář