Aneb umíme to s mobilem?
Ahoj, lidi.
Mobil zvonil a zvonil a já se smál jako blázen. „Kde jsi?“, zeptal se mě úplně první volající na mobil, který mi sám pár chvil předtím zařídil. „Kde jsi?“, opakoval Petr Tolar otázku. „A čemu se řehtáš?“ Kuckaje se odpověděl jsem po pravdě: „V Mladé Boleslavi u pumpy na hajzlu!“ Dusil jsem se smíchy. Jednou rukou jsem se snažil zapnout kalhoty, když jsem tou druhou držel mobil velikosti půlcihly. „Kde jsi?“, bývá dodnes často první, co z mobilu uslyšíme. Dřív se volalo „někam“. Do kanceláře, do bytu nebo dokonce do telefonní budky. Předem dohodnutý či objednaný hovor na poštu do hovorny. Na konkrétní místo. Nikoho by nenapadla otázka „kde jsi“.
Vstupem mobilů do našeho světa se leccos změnilo. Něco k dobrému, něco ale kupodivu k horšímu. Nemohou za to samotné přístroje, nýbrž skutečnost, že se rychleji vyvinula technika než jakási etika.
Mobil například pro leckoho znamená, že já musím být k dispozici. Když nejsem, tak klidně řekne: „Tak na co ten mobil máš?“ Obvykle mám chuť vulgárně to dopovědět za něj, ale neudělám to. Snažím se vysvětlit, že mobil nemám kvůli němu, ale mám ho především kvůli sobě. Abych si mohl zavolat, když potřebuji. A dovolat se, pokud je ten druhý k dispozici. A vím, že k dispozici nemusí být. Stejně jako já. U pevné linky se to neřešilo. Nebere to, není tam. Hotovo. Existovala sice možnost, že je, ale spí či nechce být rušen, ovšem předpokládalo se spíš to první. Nikdo se tolik nezlobil, že mu to druhý nebere.
„Dej vědět, že jsi v pořádku na místě“, říkáme si navzájem a zapomeneme na to vzápětí. Jenže často tím způsobíme starost. Jako malý kluk jsem jel s tátou do Bulharska. Tři týdny o nás nikdo nevěděl, protože dovolat se přes pevné linky a ústředny několika států ve správnou chvíli z pošty na poštu bylo v podstatě nemožné. Poslali jsme dopis, že jsme dojeli v pořádku. Přišel asi týden po našem návratu. Proč to píšu? Protože tenkrát bylo normální, že člověk odjel a nebylo s ním spojení. Nikdo nemyslel hned na nejhorší. Dnes máte možnost zavolat či poslat SMS téměř odkudkoli. Když to ale neuděláte, způsobíte starost těm, od kterých jste odjeli. Když se zdržíte a nedáte vědět, způsobíte starost i těm, ke kterým jedete. Dřív si sami řekli, že je asi zpoždění vlaku nebo velký provoz na cestě.
Za přednost mobilů se pokládá možnost operativně se domluvit. Jenže je to opravdu přednost? Schůzky za časů pevných linek byly pevnější. Když už se lidé domluvili, že se sejdou ve čtvrtek ve čtyři „pod vocasem“ (tím nebyl míněn žádný státník, nýbrž zadní část pomníku sv. Václava na jeho náměstí…), tak to prostě platilo. Každý dělal vše pro to, aby tam byl včas. Ten, kdo tam byl, počkal 15 minut kvůli případnému zpoždění, to byla taková nepsaná norma. Víc ale ne. Prostě odešel a myslel si něco o zadní části nikoli toho koně. Další setkání se podle vzdálenosti a programu holt mohlo domluvit znovu a uskutečnit třeba taky za týden, za měsíc či za rok.
Dnes proběhne alespoň deset hovorů či SMS pro samotnou domluvu kde a kdy, protože se to neustále mění. Den před schůzkou si ještě potvrdíme, zda to platí. Když to neuděláte, nepočítá se s vámi. Když ano, i tak je to někdy pro druhého překvapení. Obvykle se ještě mění místo, čas či obojí a pak se to ještě dvakrát změní přímo v ten den. Ani tohle všechno nezaručí platnost dohodnutého. Volání přijde už v čase schůzky. „Zdržel jsem se tam a tam, můžeš sem přijet?“, hází bez uzardění viník problém na druhého a sedí si v klidu v teple. Nebo zavolá a řekne: „… za pár minut jsem tam, už jsem kousek od tebe…“, ačkoli je ještě 40 km daleko. Zcela bezostyšně si lžeme. Připravujeme o čas a nervy sebe i toho druhého. A vytváříme chaos. Náš program se hroutí a časem zjišťujeme, že už se ani nedá sestavit. Řada lidí už ani neumí říct pevný termín a místo. Nemají program. Čekají, až jak se to vyvine. Jedete do jiného města s instrukcí „…až tu budeš, zavolej mi…“, protože jiná domluva není možná. Zavoláte při příjezdu a zjistíte, že „…teď to nejde…“ a nakonec „…snad příště. Dej vědět, když sem pojedeš…“
Nebo komu vlastně voláme. Dřív se volalo k Novákům. Mohl to vzít Novák, Nováková, Nováčata, babička, tchyně či kdo tam zrovna byl. Nebo do kanceláře, kde bylo často na jeden přístroj a jedno číslo deset i více lidí. Mobil se stal velmi soukromou věcí, na kterou se prý nesluší bez dovolení sahat ani nejbližšímu partnerovi. Já to tak nemám, ale o tom píšu tady.
V hovorech mobilem se také ztratila účelovost a správná chvíle volání. Dříve se většinou volalo v pracovních věcech do práce a v pracovní dobu. Tam měl člověk k ruce to s čím nebo na čem pracoval. Doma nikoli. A naopak. Teď mě někdo nutí ideálně za jízdy v autě, či za chůze městem nebo lesem, abych si pamatoval, že až přijdu tam či tam, že mám zařídit to či ono.
Mohl bych popisovat spoustu srandovních situací, které bereme jako samozřejmost. Volání u jídla, psaní zpráv (nebo hraní her) na záchodě či v posteli. Viděl jsem lidi, co se málem přerazili, aby se rychle dostali z moře a vzali mobil zvonící na prostěradle, protože co když je to důležité. Není. Skoro nikdy to není tak důležité a neodkladné. Byly časy, kdy byl člověk v práci a neřešil domov, maximálně dostal instrukci, co má koupit cestou domů. Doma zase neřešil, co se nestihlo v práci, protože v tom chaosu jsme se ani nesešli. Buď doma neměl telefon, nebo si zaměstnavatel nedovolil volat kvůli něčemu, co se dá říct zítra v práci. Každý měl své doma a své v práci. A svou dovolenou.
Ne, nejsem nemoderní stařík! Mobil je naprosto skvělá a úžasná věc. Jen říkám, že jsme se ho za čtvrt století nenaučili používat s rozumem a slušností. Bude to s příchodem internetu v mobilu lepší?
Lidi, ahóóój!
Petr