tksdfractionslider

milan tesar 2

Rozhovor s Milanem Tesařem - Radio Proglas

Pro web Radio Proglas

Leden 2011

Kdy a proč ses začal učit hrát na kytaru?

No přece abych mohl balit holky, ne? To je taková standardní odpověď. Mnohým ten účel zůstane, ale pokud v nás převládne ten exhibicionismus, obvykle se to míjí účinkem. Hraješ a hraješ, společnost se spáruje a na Tebe zbude ve čtyři ráno opilý filosof. Ale to jsi asi vědět nechtěl. Začal jsem v období skautování a pak čundrování, protože se mi líbilo, když někdo hrál a zpíval. Později jsem si uvědomil, že se chci stát muzikantem.

Vzpomeneš si na svou první kytaru?

Samozřejmě. Byla bráchova a on už byl na konzervatoři a pryč z domu. Kytaru měl s sebou, a když jsem chtěl hrát taky, máma mu dala za úkol, aby ji přivezl domů, abych mohl zkoušet hrát i já. Několik víkendů po sobě ji nepřivezl a nakonec na naléhání přivezl úplně jinou. Já jsem to trouba řekl nahlas a máma si hned představila, jak tam asi žije a že ji už někde propil. On ve skutečnosti přivezl lepší, než tu původní, ale to už si v té chvíli vysvětlit nedala, takže měl brácha průšvih. Když máma odešla, vybil si pocit křivdy na mně. „Stejně se na to nikdy nenaučíš…“ To byla jednak těžká urážka, když ten mladší bratr se chce tomu staršímu vyrovnat, jednak výzva. „Já ti ukážu…“, pomyslel jsem si a zasedl s kytarou na skříň. Tam jsem to měl rád, byl tam klid a přehled. Místo sundávání kytary ze skříně jsem tam lezl za ní.

Co jsi studoval?

Dopravní průmyslovku. Mohl jsem být výpravčím nebo dispečerem. Ale to už mě muzika lákala moc. A ten „komediantský“ základ z domu i okolí mě samozřejmě ovlivňoval taky. Táta režisér, bratr herec… Už jsem věděl, že chci dělat muziku. Ale přišla hrozba vojny. Některý z bratrových kolegů herců mi tehdy řekl, ať pádím rychle do AUSu (Armádní umělecký soubor – pozn. pro mladší), tak jsem pádil. Nějaká šarže tam na mě deset minut řvala, že jsem se zbláznil. „Bez hudebního vzdělání dva měsíce po konkurzech a ještě k tomu kytarista, kterých jsou tři prdele mizerných…“ Tak jsem svým dost hlubokým hlasem řekl jen: „Aha, promiňte…“ Víc jsem nestihl, protože on začal řvát ještě víc. „Druhý bas, druhý bááás!!! Zavolejte sbromistrááá…“ A to mě zachránilo před samopalem. Odveleli mě do nového souboru v Táboře. Tam jsem byl mezi lidmi s vysokoškolským hudebním vzděláním či alespoň konzervatoří, mnozí už byli z filharmonií, z orchestru Národního divadla apod. Záhy jsem pochopil, že se musím urychleně doučit jejich řeč. Sehnal jsem veškerou dostupnou literaturu a za dva týdny po nocích při baterce ve spacáku to dohnal. Oficiální hudební vzdělání tedy nemám. A přestože mnou založená kytarovka.cz funguje už dvacet let, když jsem chtěl po MŠMT oficiální akreditaci vzdělávací instituce, připadal jsem si trochu drzý.

Tvůj bratr je herec. Ovlivňovali jste se nějak vzájemně umělecky?

No samozřejmě. On už byl děsně dospělý a v prvním angažmá, já nadšený puberťák hrající předválečné trampské písně. Tehdy mi řekl, že hraju hovadiny. A nepřesvědčilo ho ani to, že je hraju krásně. Já jsem se na nich hodně naučil, protože byly harmonicky a melodicky bohaté. Bylo co zkoumat, objevovat, rozebírat na prvočinitele a zase skládat dohromady. Měl jsem kapelu a učil se dělat vícehlasy, sbíral ceny ze soutěží a dokonce absolvoval i turné po Polsku. Poněkud archaická romantika, já vím. Ale pro tu krásnou muziku a pro zábavu se k těm písničkám někdy vracím. S bráchou jsme kdysi přemýšleli o společně udělaných písničkách, ale nikdy na to bohužel nedošlo. Samotného by mě zajímalo, jak by to vypadalo.

Na svém webu uvádíš, že jsi „spolupracoval či spoluúčinkoval s řadou významných českých osobností, jakými jsou např. Věra Martinová, Janek Ledecký, Karel Kryl, Karel Plíhal, Jaromír Nohavica, Jiří Vondráček, Petr Kocman, Petr Bendl a další“. Která z těchto spoluprací tě nejvíce obohatila a čím konkrétně

Na to se dá těžko odpovědět na prostoru tohoto rozhovoru. A taky nejsem zrovna zastáncem toho „nej“. Samozřejmě nejsou zdaleka všichni. A nejsou mezi nimi i „mlaďoši“, se kterými rád dělám doteď. Tak alespoň pár slov ke jmenovaným:

Věra mě v době, kdy jsem už déle nehrál skoro vůbec a ani po tom netoužil, vytáhla na nějaký koncert. Pak na celé turné jako hosta svého pořadu. A protože jsme si rozuměli a bylo s ní a Jardou Petráskem (manželem a bubeníkem) i její setrou Lenkou fajn, jezdili jsme spolu ještě dva roky. Ona byla první, kdo do mě dlouhodobě vandroval, ať hraju, ať natočím desku atd. Tak třeba tímhle mě ovlivnila. Ale i svým profesionálním přístupem ke koncertu. Rozuměli jsme si například i v tom, že není slušné vůči divákovi vystupovat v propoceném tričku, ve kterém člověk přijede, jak to mnozí z našich žánrů dělají.

Nebo Janek, když poprvé ze vzájemného hecu vystupoval na festivalu tohoto typu (FOLKY-NEFOLKY), a viděl některé hvězdy žánru, jak si nepřejí být obtěžovány divákem a pošlou si dvacet metrů do hospody někoho z pořadatelů pro cigarety, se divil, proč vůbec veřejně vystupují. Říkal otevřeně, že chtěl být i slavný a ví, co k tomu patří. Viděl jsem jej pak mockrát i za situace, která mu už třeba nebyla z nějakých důvodů úplně příjemná, trpělivě a s úsměvem podepisovat, poděkovat, popřát a být milým, oblíbeným a také tím populárním.

S Karlem Krylem jsme si kromě muziky a velmi soukromých lidských věcí rozuměli třeba i v těch politických a brblali jsme dost na to, kam se to celé ubírá. Jeho bylo samozřejmě víc slyšet. Kolegové písničkáři nám říkali, že budeme „profi rebelové“ až do smrti, vždyť je to přece paráda, komunisti už nevládnou… Ale bohužel spoustu z toho, co jsme spolu předvídali, se naplnilo. Pak mi jednou Karel zavolal, že za mnou přijede jen tak. Hned teď. Přijel a strávili jsme spolu nezapomenutelný a dlouhý večer plný zpívání a setkávání s kamarády. Nad ránem odjel a za dva dny poslal ten smutný vzkaz. Hodně jsme si povídali o „české nátuře“, o češtině, o textech, nějakou dobu jsme spolu jezdili a hráli a královsky se bavili například různými jazykovými hříčkami.

S Karlem Plíhalem jsme taky hodně času prodiskutovali o muzice (samozřejmě i o babách…) a hrávali jsme si po večírcích například nám oběma blízké „Kainarovky“. Natočil jsem u něj i nějakou tu kytaru pro Jarka Nohavicu. Uvažovali jsme kdysi i o mojí desce, ale tehdy jsem ještě nevěděl, jestli to vůbec udělat chci. Nedávno jsem si vzpomněl na jeho větu: „Až ji budeš chtít natočit, tak ji natoč tak, aby se líbila hlavně tobě samotnému. Pak bude upřímná.“ Měl pravdu, tak se to teď snažím tak udělat.

S Jarkem Nohavicou jsme taky kdysi leckde společně hráli, ale to jsem byl ještě podstatně chlupatější… Bylo by toho na vyprávění moc, ale shrnuto alespoň do velmi stručné věty, kterou takhle nikdy nevyslovil, jsem si odnesl, že když člověk něco dělat chce, nemá se vymlouvat, že mu to nejde, že nejsou vhodné podmínky, že to nemá cenu, když tamten je lepší, že… dosaďte si prosím každý svou oblíbenou výmluvu…, ale že má člověk sednout a pracovat na tom.

Petr Bendl je politik. Už to samo je pro našince dost odrazující a tak když za mnou přišli společní přátelé a tlumočili mi jeho přání, abych s ním natočil desku jeho písní, poslal jsem je v první reakci tam, kam by je asi poslal kdekdo. Ale oni zprostředkovali setkání, na kterém se ukázalo, že se známe. Vytáhl na mě dvaadvacet let uchovávaný sešitek, do kterého jsem po nějakém mém hraní na festivalu v nočních panáčkových a písničkových radovánkách napsal dvě sloky svého na místě stvořeného textu s poznámkou: „Za domácí úkol dopsat“. Týýýjóóó, koukal jsem na to, a povídám: „A dopsal jsi to? Já ano.“ A Petr na to: „Já ne, ale mám přes dvacet svých a chtěl bych s tím od tebe pomoct.“ Při poslechu na mě dýchla upřímnost, a tak jsem to s ním šel dělat. Byli tam některé textové nešikovnosti, které jsem se neodvážil mu napravit. Některé písně jsem chtěl přece jen vyhodit, ale on povídá: „Já vím, že jsou slabé, ale já to těm kamarádům rybářům od Berounky nemůžu udělat, aby to tam nebylo, když to tam s nimi zpívám U Rozvědčíka. A kritici i političtí rivalové mě zdrbnou stejně, tak co…“ To mě dostalo. A tak jsem dělal, co jsem uměl, aby to bylo hezké a příjemné. A myslím, že jeho album Hodiny takové je. Petr mě fascinuje i tím, že přes svou vytíženost ještě stíhá psát další písničky, takže snad příští rok zase zalezeme do studia. On jezdí na koni, hraje s námi blázny na pódiu i mimo něj, hraje divadlo s Dobřichovickou divadelní společností, je vodákem, cyklistou, rybářem a já nevím čím ještě. A jde to, když se člověk naučí být dobrým manažerem svého času.

Petr Kocman je skvělý muzikant, který umí být stejně tak frontmanem s kapelou za zadkem, jako i posloužit jinému dobře a s citem, protože ví, co ten druhý potřebuje. Nejde mu o to se za každou cenu předvádět. Dnes je kytarovka.cz i jeho záslužným činem, protože i on tam předává své zkušenosti především hráčům na elektrickou kytaru. Je s ním pohoda a sranda. A country je všechno, co se mu líbí :-).

S Jirkou Vondráčkem jsem nějaký čas sedával v porotě na Portě, kde jsem prosazoval, že by měli porotci i hrát, aby na nás ti soutěžící nekoukali jen jako na nějaké chytré páprdy. Tak jsme to uskutečnili a koncerty poroty se ujaly. My pak z mého popudu ještě spolu s Petrem Kocmanem založili a chvíli fungovali jako improvizační trio osobností navzájem se lidsky i muzikantsky doplňujících. Bylo to moc zajímavé a příjemné, ale zaneprázdněnost zúčastněných to po pár koncertech a jednom klipu trochu narušila. Jirka Vondráček to trio pokřtil na „Vokoralí“, tak doufejme, že se zase sejdeme dřív, než „vokoráme“ docela.

Koukám, že jsem se rozpovídal o jiných, a to jsem se snažil o stručnost. Ještě by toho bylo tolik co povídat, čím mě kdo obohatil. Zůstávám v naději, že snad i já jsem byl pro ně něčím přínosný.

Řadu let jsi pořádal festival FOLKY - NEFOLKY. Co považuješ za svůj největší pořadatelský úspěch?

Že na něj tolik let po tom, co už není, s láskou vzpomínají účinkující i diváci. Já měl vždycky nějaký nápad, jak to udělat trochu jinak, než několik set dalších každoročních festivalů. Některé z nápadů ke své tiché radosti vídám dnes fungovat i jinde. Mám jich spoustu, tak snad se mi ještě něco povede realizovat. Nemáš pár miliónů?

V současné době pracuješ na svém prvním sólovém CD. Podle čeho jsi vybíral hosty a jak vznikají aranže?

Já jsem vybíral až podle aranží. Trochu staromilsky jsem si psal do not skoro všechno předem, vymýšlel si motivy, měnil a mazal, co jsem napsal. Teprve pak jsem hledal některé muzikanty a vokalistky. Mezi zkušenými matadory i mezi mladými kapelami na různých soutěžích a malých festiválcích. Zkoušel jsem a měnil vokalistky, až se mi barvami hlasů líbily. Vokály tedy zpívají Veronika Skočdopolová a Petra Zajíčková, Petr Kocman hraje elektrickou i akustickou kytaru a foukací harmoniku, Štěpán Rímský fagot a kontrafagot, Jaroslav Petrásek – bicí a perkuse, Milan Plechatý – pražcovou i bezpražcovou basu. Noty včetně mých kytar dám k dispozici, až je trochu učešeme.

A to je všechno. Snažil jsem se být střídmý a neutopit se v přemíře nástrojů, aby nezmizel ten podivný chlápek, který hraje tak zvláštně na nepříliš používanou španělku a co je spíš vypravěč s hlubokým hlasem, než zpěvák.

Nahráváš ve Vyšším Brodě u Honzy Friedla. Proč tato volba?

Protože Honza je asi „poslední mohykán„ analogového záznamu i míchání. Protože umí udělat výsledný zvuk, jako asi málokdo. A protože do mě taky pár let vrtal, ať to koukám natočit. Tak aby si mě užil :-).

Spolupracuješ také se Zdeňkem Hamříkem, kterému se chystáš aranžovat a produkovat desku. V čem jste si blízcí?

Zdeněk je o generaci mladší a není z těch, co je jim všechno staré a blbé. „No tihle nás budou poučovat?“ On je zvídavý, a to mám rád. Spojila nás kytarovka.cz, kam se přijel ke mně něco naučit. Jezdí tam i lidi, co už něco hrají. Třeba Tereza Terčová Švecová, Arnošt Frauenberg a další. Se Zdeňkem nezůstalo jen u kytary, ale povídali jsme si i o písničkách, výrazu, vystupování a mnoha jiných věcech. Dnes učí se mnou a děláme společné koncerty. Pokládám ho za partnera, nikoli za učedníka. S mladšími je fajn, když ti i oni dávají své nadšení a když probudíte společnou chuť a energii. To mě baví. Někteří mi ale roky vykládají, jak moc by chtěli hrát, udělat písničky atd. Říkám jim: „Tak pojď něco dělat…“ Nemají čas. A pak na Facebooku píšou, jak se nudí, nebo jaký byl včera mejdan a dnešek je zase zabitý.

Na jaký typ (jaké typy) kytary v současné době hraješ?

Jsem v tomto ohledu asi fádní a hraju stále na stejnou španělku s nylonovými strunami. Ročník 1977. Struny jsou nové :-).

Které kytaristy považuješ za své vzory?

Ty, co hrají taky hlavou a srdcem. Ty věčně hledající. Ty, co nejsou líní trochu si pohrát a nechtějí být hned hotoví. Nezáleží na žánru. Nemám nějaké konkrétní vzory, ze kterých bych čerpal. Baví mě leckdo.

Na kytaru učíš a jsi autorem několika publikací pro kytaristy. Co je podle tebe při hře na kytaru nejtěžší?

Překonávat vlastní lenost. Nevymlouvat se na krátké či dlouhé prsty a třicet jiných handicapů. Někteří raději prohlásí sami sebe za hudebně hluché s nedostatkem talentu, než aby se poprali sami se sebou. Vážím si lidí, kteří za námi na školu přijedou a začnou se třeba i dost pracně přeučovat mizernou techniku. Kytara je oblíbeným lidovým nástrojem, a tak se na ni lidi učí hrát jeden od druhého. Bohužel špatnou technikou. Kytara je lákavá právě tím, že se naučíš pár prvních akordů, nějaký rytmus a už jsi schopen se „nějak“ doprovodit. Většině to tak už zůstane. Je to pro ně přijatelnější, než nudné učení se nazpaměť stupnic a přehrávání nudných etud. Bohužel je mnohde na hudebkách neumějí nadchnout a taky naučit myslet, ne se něco „nadrtit“ nazpaměť. My se snažíme opravdu zábavnou formou a na tom, co lidi baví, tedy většinou na písničkách, přivést zájemce k podstatně lepší hráčské technice. Otevřeme jim jejich vlastní možnosti. Obávanou hudební nauku jim při několika odpoledních kávách vysvětlím tak, že jí rozumějí lépe, než většina vysokoškoláků. A ještě je u toho všeho náramná pohoda, zábava, legrace. Mám radost, když je jim naše snaha užitečná. Mám rád zaujatost pro to, co člověk dělá. Ať už hraje na kytaru, formuluje matematické modely, lepí kachlíky, nebo vaří svíčkovou.

Facebook

Muzikantská škola