tksdfractionslider

Tomáš Pohl: Takových veřejných generálek je málo

tomas pohl04.05.2006 - reportáž z koncertu Petra Rímského, Petra Kocmana a Jiřího Vondráčka klubu Mlejn

Kromě toho, že 20. dubna 2006 už bylo skoro letní počasí, měl jsem při vstupu do pražského klubu Mlejn i další radost. Proti mně šla usměvavá, štíhlá a hezká žena jménem Maruška Navrátilová, kterou jsem už delší dobu neviděl. Maruška běhá, což je nejdůležitější, a je pořád duší i mozkem toho tak milého místa. Rekonstrukce klubu se zatím nechystá. Ale jen kvůli Marušce - Amunce jsem ten večer přes celou Prahu nejel. Především jsem byl velice zvědav na první vystoupení tří velkých hudebních jmen - Petra Rímského, Petra Kocmana a Jiřího Vondráčka.

Na projektu především zaujme spojení tří tak rozdílných osobností.

Petr Rímský, majitel krásného hlubokého hlasu, písničkář, šansoniér, bluesman, pedagog, spisovatel a autor takového hudebního klenotu jako Blues o hvězdě a mnohých dalších. Petr Kocman, showman, vynikající zpěvák a kytarista, který běhá při koncertech svého Petr Kocman Bandu mezi diváky, podle mého názoru představitel číslo jedna moderní country u nás.

vondracek mlejn06

Jiří Vondráček na prknech Mlejna
foto: Tomáš Pohl ©

Jiří Vondráček, absolvent DAMU, konzervatoře, herec, zpěvák, hudebník, člen legendární kapely Marsyas a „vykonavatel“ velké spousty dalších činností a funkcí.
V úvodním slovu ti tři sdělili, jak se vlastně dali dohromady. Všichni působili jako členové poroty Jihlavské Porty a jednou bylo třeba zaskočit za nejmenovaný Kukulín a navíc ukázat, že i člen poroty cosi v hudbě umí. Byl z toho jam, který možná někteří čtenáři zažili, a neskončilo to jediným společným hraním. Slovy Petra Kocmana se sešli folkař, countryman a popař. A tak ti tři ten večer seděli (včetně Petra Kocmana) vedle sebe na židlích. Petr Kocman jako „man in black”, pochopitelně jako vždy se stetsonem na hlavě a Petr Rímský svým velmi hlubokým hlasem zdravil těch pár diváků, kteří ještě přicházeli pozdravem „ahoj“. Petr Kocman se zeptal, zda jsou to všechno kamarádi, když je tak zdraví. Na výzvu, kdo je kamarád, zvedli ruku všichni.

Mezi těmito kamarády jsem zahlédl třeba Honzu Řepku (ale kde toho nezahlédnu), Petra Bohuslava nebo Markétu Berouskovou (dnes hrající na violu s Danem Švecem) absolventku kytarové školy Petra Rímského. Seskupení se rozhodlo nestát se kapelou a mít nějaký název, byť padl i možný název Vokoralí, reagující na počátek jmen členů seskupení i částečně na jejich věk, kdy třicetiletý Petr Kocman je sice mladý, ale zkušený https://pharmacieviagra.com/.

Byl jsem zvědav na dramaturgii pořadu. Jestli jsem dobře počítal, což se mi ale stává velmi zřídka, zaznělo ten večer asi 28 písní. Dramaturgie měla dvě linie. V první seděli na jevišti všichni tři a zpíval jeden a ostatní hráli a, jak mi řekl v rozhovoru Petr Rímský, občas „přizpívávali“. Ve druhé linii zůstal na jevišti jen jeden a ostatní dva byli v zákulisí a občas na zbylého gestikulovali.

Zahájil Petr Kocman krásnou countryovkou Jenom pár zlých minut a po něm Jiří Vondráček přidal podle mého názoru jednu z nejkrásnějších písní Beatles The Fool on the Hill, plnou moudra a nostalgie, přesně sedící projevu a povaze interpreta. Pokud jde o nástroje, u Jiřího Vondráčka to byly převážně perkuse, na něž je kouzelník, občas i kytara, u zbylých dvou pochopitelně kytara, na níž kouzlí oba. Ale asi nemá cenu popisovat jednu píseň za druhou. U Petra Rímského se na Blues o hvězdě nedostalo, ale zazněly jiné nádherné „folkové šansony“ A ještě radši se vracím, Křídla a kopyta a Blues na černo, kdy tato poslední byla hrána jednou s přerušením, podruhé bez přerušení. Klidně bych ji slyšel i potřetí.

Právě v bluesových notách doprovázejí kytaru a zpěv Petra Rímského vynikala improvizační schopnost Petra Kocmana a Jiřího Vondráčka. Ti pánové přijdou, chytnou se, hrají a zvítězí. Samozřejmě jim to při jejich sólech Petr Rímský oplácel stejně. Tento duch improvizace, jam přenesený, pokládám za nejcennější produkt této symbiózy tří jmen.

Petr Kocman samozřejmě zazpíval i dvě písně z repertoáru svého „kongénia“ Johna Denvera, sice Annie´s Song a Leaving on a Jet Plane. Víte, že příští rok v říjnu to bude deset let, co mezi námi ten snad největší světový melodik už není? Zazněla i vzpomínka na Greenhorny a Co se dál bude dít, známá v podání Mirka Hofmana, byla ale v úpravě reagge.

rimsky mlejn06

Petr Rímský s Markétou Berouskovou
foto: Tomáš Pohl ©

Z období Greenhors Petr zazpíval i nikdy veřejně nezpívanou Nic nezmůžu s tím. Jiří Vondráček pak v Blues navečer zavzpomínal na Marsyas. Ono je to 24 let, co jsem do omrzení poslouchal druhou LP Marsyas Kousek přízně, kde tuhle píseň zpívá Zuzana Michnová. Dnes ji Jiří Vondráček zpívá na svém albu Labyrint. Ze stejného CD zněla i Nána nevěrná a Laleňa a protože jsem si tohle CD koupil, zpíval mi je Jirka Vondráček i cestou domů.
V sólo vystoupení Jiří Vondráček a capella, vestoje a jen se svým hlasem a bušením se v prsa krásně zagospeloval a podruhé jsem slyšel vysvětlení rozdílu mezi cejlonskou národní a umělou písní. Prvně jsem tohle sólo na perkuse a „celjonštinu“ slyšel vloni na Vyšehraní, kdy v důsledku náhlé absence sólistky Marsyas jamovali Jiří Vondráček, Olin Nejezchleba a Vladimír Merta. Na takový večer se nedá zapomenout, viď Kytko. Jiří Vondráček přednesl i své zhudebnění Starého muže od Josefa Kainara, jinak než to zpívá jiný slavný písničkář, ale rovněž hezky.

Na jevišti dostal prostor i host. Tentokrát jím byl písničkář Zdeněk Hamřík z Mohelnice, který zazpíval tři písně. Zdeněk je rovněž absolventem kytarové školy Petr Rímského a tentokrát hrál bez Pavla Končara, který jej doprovází na klavír a bonga. Zdeněk se mi velmi líbil a divákům rovněž.

Vše má ale svůj konec. Zazněla Ježkova Život je jen náhoda. Petr Rímský vzpomněl předtím ve svém samostatném bloku toho hudebního génia, jehož stoletého výročí narození si právě teď připomínáme, ještě písní Ezop a brabenec z filmu Pudr a benzin. Píseň Život je jen náhoda zná asi každý, ale ne každý zná celý text, spíše jen refrén. Aby nedošlo k výpadku, byla na jeviště pozvána Markéta Berousková, která s perfektní znalostí textu, velmi hezky s doprovodem orchestru a elegantní rokokovou úklonou na závěr píseň zazpívala.

Pak ještě Měštácký blues (Bourgeios Blues) které v roce 1938 nahrál a nazpíval Huddie Ledbetter a po něm řada interpretů, zejména Pete Seeger či Odetta. Nádherný český text pro Petra Kalandru napsal Zdeněk Rytíř a Petr ho v roce 1997 nazpíval s ASPM Jana Spáleného. Jiří Vondráček ho zazpíval neméně dobře. Jinak Petr Kalandra letos vstupuje posmrtně do beatové síně slávy vyhlašované rádiem Beat. Kdyby žil, jistě by si rád s těmi třemi „přizpíval“.

Během toho večera, který začal v osm hodin, se nikdo s přítomných na hodinky nedíval. Najednou bylo jedenáct hodin a já bych ještě seděl. Úplně na závěr nám bylo sděleno, že jsme byli účastni první veřejné generální zkoušky. Takových generálek ale opravdu moc není. Díky za krásný večer a příště přijďte, když už teď víte, o co jste přišli.

Facebook

Muzikantská škola